Expertíza jako sabotér

Kdo určuje naší expertízu?

Jak poznáme, že už jsme experty v oboru?

Kolik titulů, škol a certifikátů potřebujeme k tomu, abychom se stali experty?

Sama si často kladu tyto otázky. Přečetla jsem nespočet knih, studovala 18 let (ty jo, no jo fakt tolik), získala titul Ing., absolvovala mnoho kurzů živých i online a přesto všechno si nepřipadám jako expert…

Jak by se dal vlastně takový expert definovat? Tím, že něco ví? Zná? Vědění, ale přece není výsledkem snažení se a píle. Vědění je přece poznání na základě zkušenosti. Tedy, že jsme si něco osobně zakusili a už nyní víme, co a jak dělat. A to i přesto, že se nám tuto zkušenost snažil někdo předat. 

Takže jak se to vlastně má s tou expertízou a kdo určuje jestli jste skutečně kapacita v oboru?

Samozřejmě expertíza se dá objektivně měřit právě vzděláním, titulama, zkušenostma. Ale rozhodně si nemyslím, že je to všechno. Znám spoustu lidí, kteří na sobě makají, předávájí své know-how a stále o sobě neříkají (stejně jako já), že jsou experti v oboru. 

„Vím, že nic nevím“ Sokrates

„Kdo si myslí, že ví všechno, pozná, že neví nic“  (zde si bohužel nepamatuji autora citátu)

Čím hlouběji naše téma zkoumáme, tím více zjišťujeme, že je stále více a více neprozkoumaných podtémat a odchylek a tak si myslíme, že stále nejsme dost dobří. Že ještě potřebujeme tuhle knihu a tenhle kurz a tohle školení… 

Vlastně to ale není pravda. Můžeme začít budovat svoji expertízu, začít učit začátečníky, předávát své dosavadní znalosti, poznatky. Při tom se, ale dále vzdělávat a poznávat nové informace v oboru. Konečného poznání a „vše-vědění“ asi nikdy nedosáhneme, i kdybychom žili miliony let. Nevylučuje se učit něco někoho a zároveň se stále vzdělávat, posouvat sebe samu v oboru. Ono i samotné předávání a učení našeho poznání, nás samotné vzdělává a stáváme se tak ještě většími experty. 

Často se necháváme ovlivnit názory druhých. Jsou to často právě ostatní, kdo utvářejí tu auru experta kolem daného člověka. Říkají o něm, že je to kapacita. Člověk takového formátu. Třída ve svém oboru. 
A mají pravdu. Protože pokud se daným oborům skutečně věnujeme, tvoříme je a necháváme za sebou stopu, rozhodně ovlivňujeme ostatní. Takže pak už jen ten sám hlásek, který nám našeptává „ještě nevíš dost“, je jen sabotér, kterým se vlastně sami snažíme sabotovat. Naše zažité myšlení nás brzdí a nenechá nás opustit pohodlí komfortní zóny. Všichni jsme takové sabotéra v naší hlavě alespoň jednou slyšeli, i když každý od něj slyšel něco jiného. 

Jak proti němu bojovat?

Pojmenujte si ho, odkryjte ho. Tím, že ho pojmenujeme, ho již malinko oslabíme a přijdeme jak ho překonat a pracovat s ním. Ostatně by se dalo říct, že sabotér je hlas strachu a můžeme, tak na něj použít techniky, jak pracovat se strachem.

Já osobně se sabotérem, který mi říká, že nejsem dostatečný expert bojuju po svém. Používám techniku knihy úspěchů, kam si píšu všechny své úspěchy a povedené kroky. A jak hodnotím jestli to bylo úspěšné? Při své práci, kdy tvořím online kurzy a učím právě seberozvoji si říkám o zpětnou vazbu, reference a hodnocení. Vzhledem k tomu, že ti lidé kurzy prošli, sledují mojí práci na  sociálních sítích , tak vědí, co umím a jaké znalosti mohu předat, a v kterých oblastech života jim mohu být nápomocná.