Moje bezodpadová cesta

Při psaní tohoto článku si vybavuji mnoho vzpomínek v začátcích s mým bezodpadovým životem. Objevila se spousta extrémů, strachů a dalších překážek, které jsem se rozhodla překonat a to na základě jednoho článku v těch novinách zdarma, co se rozdávají v metru. 

Jak to všechno začalo?

Bude to už 8 let. Jela jsem klasicky do školy, ještě na gympl a jako vždy úplně bez myšlenkovitě jsem popadla noviny zdarma v metru.
Prolistovala jsem na stránku s horoskopem a předpovědí počasí, když moje oči zachytily titulek:

ŽENA ŽIJE POUZE SE ZAVAŘOVAČKOU ODPADKŮ ROČNĚ

„To jednoduše není možný“ běželo mi hlavou po přečtení. Ta žena byla Bea Johnson a má svojí 4členou rodinu a psa. Její domácnost opravdu vytvoří pouze jednu zavařovačku odpadků ročně.

A kdo mě zná ví, že jakmile něco shledám nemožné, jdu to zkusit. Aneb rozený beran.

Složitosti a překážky

Začala jsem tedy shánět informace, co a jak to udělat v Čechách. To bylo zhruba před 8 lety. Již tady v Praze byly dva bezobalové obchody, ale neměly tak široký sortiment. Proto začátky a hledání cestiček bylo náročné, složité a mnohdy i komplikované cestování po Praze, jen kvůli kusu odpadku. (Ta tramvaj by jela stejně i beze mě, takže zda jsem vytvořila odpad tím, že jsem jela přes půl Prahy nakoupit, řešit nechci) 

V tu dobu jsem se také stěhovala od rodičů a zakládala vlastní domácnost s vlastními pravidly. Zdálo se to jako ideální příležitost. Jenže ne všichni z mojí rodiny sdíleli moje nadšení a eutuziasmus. (Moji rodiče stále ani netřídí odpad). A tak jsem si vše musela obhájit a ustát.

Jenže to nebylo to jediné, co byl kámen úrazu. Největší spory nastaly, když mi někdo chtěl něco dát. Odmítala jsem čokoládičky, zmrzliny a další jenom proto, že jsou zabalené. Což mi značně komplikovalo vztahy, ale skutečně jsem to hnala až do takového extrému. 

V takovém případě nezbývá nic jiného než postavit se svému strachu a překonat ho.

Jak to dopadlo?

Na počátku to bylo těžké. Vše jsem lámala přes koleno a snažila se doma nemít fakt ani jediný odpadek. Postupem času jsem se dostala až na 1 kg odpadu za měsíc (dle statistického úřadu jeden člen průměrné české domácnosti vytvoří 27 kg odpadu měsíčně). Byl to skvělý výsledek, ale za jakou cenu? Proto je potřeba hledat balanc a dělat jen takové změny, které jsou pro nás udržitelné. Byla to neuvěřitelná seberozvojová cesta a práce se sebou i s okolím. Komunikovat své potřeby, naučit se stát si za svým…

A co teď?

Nyní zažívám úplně novou neznámou etapu mého života. Mám doma malé novorozeně, se kterým se všechno učím od začátku. Hodně jsem polevila v bezodpadovém životě a tak opět chodím denně k popelnicím s plným pytlem. Přeci jen ty nákupy jsou jednodušší, když vám je přivezou a vy nemusíte tahat do schodů kočár, malé a ještě nákup. 
Nicméně vím, že takhle žít nechci. Nechci s malým v kočáře jen vozit odpadky a chodit k popelnicím. Je čas nastavit a vybudovat svojí bezodpadovou domácnost znovu. 

Rozhodně však nezačínám od nuly, už vím, kde jsem před tím dělala chyby, kde nebylo nutné jít do extrémů. Jak se říká, planeta nepotřebuje pár nadšenců, kteří budou provozovat zero waste dokonale, ale všechny lidi, kteří budou žít zero waste nedokonale. 

A víš, co je na celé té cestě největší pravda?

Že udržitelnost není o tom, kolik toho zvládneš v ideálním období života.
Je o tom, co dokážeš dělat opakovaně i ve chvíli, kdy jsi unavená, zahlcená, na začátku… nebo zrovna znovu přestavuješ celý svůj svět.

Já jsem si prošla extrémem.
Prošla jsem si fází „za každou cenu“.
Prošla jsem si i obdobím, kdy jsem polevila.

A dnes už vím, že největší změnu nepřináší dokonalost.
Přináší podpora, realita a někdo, kdo jde kus cesty s Tebou 💚

Pokud cítíš, že

– nechceš udržitelnost lámat přes koleno
– nechceš další kurz, který si budeš muset studovat sama
– chceš žít udržitelně, ale normálně, ve svém reálném dni

pak Tě zvu do mého audiomentoringu Udržitelnost udržitelně.

Jedno společné setkání na začátku.
A pak celý měsíc hlasovky – podle toho, co řešíš Ty.
Bez extrémů. Bez výkonu. Bez pocitu, že na to musíš být sama.