Umíme se ještě odpojit od technologie?

Dneska už na ulici, v metru, tramvaji, doma na gauči , nevidíme nikoho bez toho aniž by měl v ruce mobil, tablet nebo jiné chytré zařízení. Na internetu kolují vtipy o tom, že se dnešní děti rodí už s mobilem v ruce, aby si mohli udělat první selfíčko ještě na porodním sále.

Jaký to má dopad na naše životy, těžko zatím říct. Když přijde do společnosti něco nového vždy chvilku trvá než zjistíme jaký to má dlouhodobý dopad. Vemte si třeba knihy, když se objevily, tak se také považovali životu nebezpečné. Klepete si na čelo? Důvod je jednoduchý – četlo se při svíčkách a papír velmi dobře hoří.
A nyní jsou knihy uznávané jako symbol úspěchu.

I přesto, že nevíme, jaký technologie bude mít dlouhodobý dopad na člověka jako takového, tak to ale neznamená, že se musíme do těch svítích obrazovek koukat nonstop. Jenže umíme se ještě odpojit? Umíme být ještě offline? Užívat si přítomnosti, nekontrolovat notifikace a nemyslet na to jestli máme „dost lajků?“

Můj příběh o odpojení se

Těsně před koncem roku 2020 jsem se cítila jako v pasti – v kolotoči – přijdu domů z práce, zapnu televizi, běží tam furt ty stejné programy, stejné seriály – nic nového, nic duchaplného. A samozřejmě spousta šílených reklam – pořád a pořád dokola.

Vyrostla jsem v rodině, kde televize hrála jako kulisa, nikdo se na ni vlastně nedíval. Takže po odstěhování se od rodičů jsem tuto aktivitu jen kopírovala i ve své domácnosti. Pak se v mém životě začali objevovat lidé, kteří doma televizi nemají. „Hmmm a co jako dělají?“ Kladla jsem si otázku.
Sestěhovala jsem se také s klukem, který naopak vyrostl v rodině, kde se tv zapínala pouze v případě, že se chcete na něco koukat – pro mě absolutně neznámá situace.

A pak najednou přišlo DVBT2 – Hmm, že bych zrušila televizi úplně? Pohrávala jsem si s tou myšlenkou dlouho. Nakonec se ale v naší domácnosti objevila krabička podporující příjem programů DVBT2 a bylo po myšlence. Nakonec jsme se s oním klukem rozešli a já upadla právě do toho kolotoče, televize opět začala hrát jako kulisa, abych si nepřipadala tak sama. Což vedlo k upadnutí do toho výše zmíněného kolotoče.

Ale jak to tak bývá, nikdo nám do života nevstupuje náhodou, nýbrž proto, že ho potřebujeme – aby nás něco naučil, nebo my jeho – takhle hezky to karma zařídila. Díky novému člověku v mém životě jsem právě objevila Chromecast a rozhodnutí padlo – zrušila jsem anténu.
Chromecast totiž připojíte k monitoru nebo k tv a můžete streamovat cokoli z mobilu nebo jiného zařízení, které je připojené na stejnou WiFi.

A tak se zrodil můj život bez televize. Ano koukám na Netflix, ano streamuji si živá vysílání od Casanovi na FB, ale dělám to kdy chci já, pouštím, co chci já a mám z toho akorát užitek.

A co dělám místo vykydnutí na gauči? Začala jsem číst i doma (dříve jsem četla jen na cestách), učím se meditovat, chodím mnohem více ven, cvičím a nebo něco tvořím.

Navíc se každoročně účastním i tzv. dnu ODPOJENÍ SE (National Day of Unplugging), která se koná vždy první víkend v březnu a to od pátečního západu slunce do sobotního západu slunce. Cílem je odpojit se od technologií, nezapnout sociální sítě, nesedět u televize apod.
Je to pouze jeden den a dá se to úplně v pohodě vydržet a je zajímavé, že ani tak nemám potřebu telefon a internet zapnout hned po západu slunce.

Na rok 2023 vychází tento mezinárodní den odpojení se na datum 3. a 4. března. Kdo se přidá?